Nikdo mě nemá rád!

A proč jsem se vlastně rozhodla rozvést? No, tak to je jednoduchý. Protože mi nepřijde správný, abych byla vdaná za někoho, s kým nechci bejt. To dá logiku. Naštěstí k tomu potřebuju (v tom ideálním případě) jenom dva podpisy.

Když jsme spolu žili na hromádce, nějak jsme se nezabejvali nabýváním hmotných statků. Nešetřili jsme na letní ani zimní dovolenou, neměli jsme každej rok nový auto, nebydleli jsme ve vlastním bytě a už vůbec jsme neměli na účtech ušetřený statisíce. Když jsme se po roce randění sestěhovali pod jednu střechu, museli jsme zrušit oba stavební spoření, aby bylo na čem spát a do čeho si dát všechny ty krámy, co se navozily z garsonek.

První měsíce jsme byli vyplesklý, že nemusíme mejt nádobí v ruce, a v domě jsme se odmítli z principu s kýmkoliv družit, protože nám přišli moc jiný a nudný. Ještě dneska sama dobře nevim, jak jsme mohli bejt tak naivní a myslet si, že k životu nic a nikoho nepotřebujeme. Jenže pak to přišlo. Tehdy poprvé jsem začala mít něco jako deprese. Nebo jsem spíš dokázala bezpečně identifikovat, že to depka je. A po vlně euforie přišla vlna naprostýho zoufalství. Byla jsem na světě naprosto sama!

Probrečela jsem několik nocí, proklínala partnera a kamarády, že na mě se*ou, a totálně se odřízla od reality. Nechodila jsem ven, nechtěla jsem jíst, nečetla jsem, jenom jsem jako zombík chodila do práce a z práce a jedinym cílem dne bylo rychle usnout. Začala jsem mít obrovský zdravotní problémy. Doktoři si se mnou nevěděli rady, kromě všech možnejch vyšetření mě poslali samozřejmě i na terapii. Takže mi nezbylo nic, než začít věřit na psychosomatiku.