Rozvod podle Julie

Když si myslíš, že máš nad svym životem kontrolu, podobná sr*čka se prostě stane. Ale pokud se máš jenom trošku ráda, prostě se musíš postavit zpátky na nohy a šlápnout do toho s ještě větší vervou. Začala jsem tenkrát hledat způsoby, jak se vymotat z vlastního labyrintu podivných myšlenek. Místo večerů s hlavou položenou v mokrým polštáři jsem začala brouzdat po internetu a hledat si další práci. Nebo řekněme spíš koníčka. Zjistila jsem totiž, že hlavní problém nebyla smyšlená samota, ale nedostatek podnětů pro mozek.  „Jediné, co můžete změnit, je změnit sebe. A někdy tím změníte všechno.“ (Dalajlama) Chtělo se mi trávit hrozně moc času venku, ale zároveň mi bylo jasný, že mi to nejlíp jde u klávesnice. Takže jsem hned zavrhla možnost, že začnu třeba běhat. Zkusila jsem chvíli kouzlo kolečkovejch bruslí. A to mě docela bavilo. Jenže já nemám ráda lidi, aspoň ne ve větším množství. A tak, když se začala s přibývající teplotou stezka plnit stejnýma zoufalcema, jako j

A proč jsem se vlastně rozhodla rozvést? No, tak to je jednoduchý. Protože mi nepřijde správný, abych byla vdaná za někoho, s kým nechci bejt. To dá logiku. Naštěstí k tomu potřebuju (v tom ideálním případě) jenom dva podpisy. Když jsme spolu žili na hromádce, nějak jsme se nezabejvali nabýváním hmotných statků. Nešetřili jsme na letní ani zimní dovolenou, neměli jsme každej rok nový auto, nebydleli jsme ve vlastním bytě a už vůbec jsme neměli na účtech ušetřený statisíce. Když jsme se po roce randění sestěhovali pod jednu střechu, museli jsme zrušit oba stavební spoření, aby bylo na čem spát a do čeho si dát všechny ty krámy, co se navozily z garsonek. První měsíce jsme byli vyplesklý, že nemusíme mejt nádobí v ruce, a v domě jsme se odmítli z principu s kýmkoliv družit, protože nám přišli moc jiný a nudný. Ještě dneska sama dobře nevim, jak jsme mohli bejt tak naivní a myslet si, že k životu nic a nikoho nepotřebujeme. Jenže pak to přišlo. Tehdy poprvé jsem začala mít něco j

Nemohla jsem ani tušit, že to, co mě potkalo (náhodou) v dětství nebo prostě v nějaký daleký či bližší minulosti, tak moc ovlivní moje rozhodování. Myslela jsem, že mám svůj život naprosto pod kontrolou a všechny rozhodnutí dělám vědomě. Velký kulový. Poprvé jsem se zamilovala do majitele zverimexu. Byl mladej, urostlej a fakt krásnej. Dodnes si pamatuju jeho jméno i to, jak vypadal. V jeho očích jsem musela bejt fakt malá a platonicky zamilovaná holka, co každý dva dny chodila pozorovat rybičky. Když jsem se dozvěděla, že má přítelkyni, for real, kvalitně mě to zasáhlo a už jsem tam potom nikdy nešla. Následovaly takový ty klasický lásky. Na táboře. U kamarádky na chatě. Na brigádě. Ne že bych chtěla jejich smysl nějak devalvovat, ale myslim, že některý osoby prostě můj milostnej život neovlivnily. Než přišla střední škola. Do naší třídy přistoupil kluk z nóbl rodiny, s prachama i vlastním autem, kterej jinde nejspíš propad a tady se nás snažil ohromit. Nesnášela jsem ho od p

Jedu v tramvaji a čumim z okna na ulice, kterejma jsem chodila před několika lety. Tenkrát jsem byla svobodná, bezdětná a k obědu mi stačil chleba namazanej veselou krávou. Do práce jsem jezdila občas s kocovinou, kouřila krabičku cigaret denně a odpoledne mě bavilo trávit v knihovně, kde na mě nikdo nemluvil. Cejtim obrovskou úlevu a svobodu. Je to už nějaká doba, co jsem se odstěhovala od manžela. A nějaká doba, co jsme si začali “vyměňovat” dítě podle předepsanýho rozpisu. Na rozchod a rozpad rodiny, kterou jsem budovala tak dlouho a těžce, se moje okolí rozhodlo nahlížet několika způsoby. Někdo mě odsoudil za to, co jsem udělala. Panebože?! Co mi ten manžel moh udělat tak hroznýho, že jsem si sbalila kufry, pračku a dítě a odkráčela hlavním vchodem takzvaně do pr*ele. Objevili se i takový, co mě pochválili. Jestli se to tak dá říct. Utřídit si priority a nenechat se dusit by měl umět každej dospělej jedinec. Někdo moralizuje, druhej plácá po zádech. Pak jsou ještě ty, co radš

Ráda bych ti řekla, že tady najdeš radu, jak se rozvést snadno a rychle a bez větších následků. Ve skutečnosti není žádnej rozvod dostatečně rychlej a už vůbec ne snadnej. Ale jedno ti slíbit můžu, řeknu ti všechny svoje zkušenosti, který vedli k mýmu "dobrýmu" konci a ty si z nich můžeš vzít příklad. Tohle není návod, je to jen část mýho příběhu, na jehož začátku jsem absolutně netušila, jak moc to (ne)bude bolet. Svěřim se, co předcházelo mýmu rozhodnutí a proč si (ne)myslim, že jsem byla sobec. Určitě se přesvědčíš i o tom, že jsem měla spoustu pochybností. Možná se teprve k tomuhle velkýmu kroku odhodláváš a nevíš, jak to oznámit manželovi. A rodině. A kamarádům. A hlavně dětem. Taky chceš vědět, jak poznáš, že jste se rozešli a jak se budeš cejtit, až ti ten šutr spadne ze srdce. Potřebuješ nakoupnout, abys zvládla manželovu reakci. Až se rozhodneš to skončit, zřejmě budeš ty ta, co bude muset opustit společnej domov a hledat nový hnízdečko. Máš se na to připravit? Máš t