Ahoj, já jsem Julie a budu se rozvádět

Jedu v tramvaji a čumim z okna na ulice, kterejma jsem chodila před několika lety. Tenkrát jsem byla svobodná, bezdětná a k obědu mi stačil chleba namazanej veselou krávou. Do práce jsem jezdila občas s kocovinou, kouřila krabičku cigaret denně a odpoledne mě bavilo trávit v knihovně, kde na mě nikdo nemluvil. Cejtim obrovskou úlevu a svobodu. Je to už nějaká doba, co jsem se odstěhovala od manžela. A nějaká doba, co jsme si začali “vyměňovat” dítě podle předepsanýho rozpisu.

Na rozchod a rozpad rodiny, kterou jsem budovala tak dlouho a těžce, se moje okolí rozhodlo nahlížet několika způsoby. Někdo mě odsoudil za to, co jsem udělala. Panebože?! Co mi ten manžel moh udělat tak hroznýho, že jsem si sbalila kufry, pračku a dítě a odkráčela hlavním vchodem takzvaně do pr*ele. Objevili se i takový, co mě pochválili. Jestli se to tak dá říct. Utřídit si priority a nenechat se dusit by měl umět každej dospělej jedinec. Někdo moralizuje, druhej plácá po zádech. Pak jsou ještě ty, co radši mlčí. A mají k tomu dva důvody. Buď sami nemají odvahu něco takovýho provést nebo jsi naprosto zklamala veškerý jejich morální vize. Pravda je taková, že nikdo nežil s váma doma a nikdo netušil, jakej život jste vedli za zavřenýma dveřma nebo nedej bože v posteli. Ať už jste jako pár vypadali před ostatníma navenek jakkoliv, nikdo nemá právo ti dělat soudce.

Občanka oznamuje kristovy léta a ty najednou zjistíš, že bloumáš nad vlastní existencí a nevíš, co si počít. Jsou jen pocity? Zmizí to? Možná bude stačit čokoládová zmrzlina, abys to dala k ledu, možná bude potřeba pár drinků, abys to utopila. Ale pocity většinou nezmizí. Nepomáhá ani zmrzlina, ani alkohol a už vůbec ne čas. Dochází ti, že tohle je prostě v pytli. Kdyby to byl aspoň kr*tén. Nebo tě bil. Nebo chlastal. Není ani jedno. Jen to prostě neni ten pravej. Pohádka, kterou sis vysnila, končí. Máš všechno a chceš mít nic, i když to třeba ještě před rokem bylo naopak. Chceš začít od nuly. A bude to ku*va těžký, protože máte spolu dítě. Máš dítě s člověkem, od kterýho ses hodně naučila, ale kterýho jsi přestala milovat a nemůžeš s tím nic dělat. Neomlouvej se. Prostě se to stalo. A tys to neplánovala. A bolí to nejen jeho, bolí to i tebe. 

Co tomu asi řeknou lidi kolem?! Vždyť to si říkáme pořád dokola, pořád se jenom ohlížíme na ostatní. Až ztrácíme sami sebe. Ráda bych řekla, že když si někoho vezmeš v těch krásnejch bílejch šatech a máš s ním dítě (pořadí zvol dle aktuální situace), že ses právě díky tomu našla. Ale ve skutečnosti jsi při porodu i před oltářem ztratila kus sebe. Ale je to daň, se kterou se počítá. Teď už nebudeš něčí žena a matka, teď z tebe bude sobeček. Ale dokud nezačneš milovat a respektovat sama sebe, nemůžeš nikdy naplno milovat ani respektovat ty ostatní. Jediná láska, která si neklade žádný podmínky, je láska k vlastním dětem. A o ty tady jde úplně nejvíc.