Debil, blbeček, debil, blbeček...

Nemohla jsem ani tušit, že to, co mě potkalo (náhodou) v dětství nebo prostě v nějaký daleký či bližší minulosti, tak moc ovlivní moje rozhodování. Myslela jsem, že mám svůj život naprosto pod kontrolou a všechny rozhodnutí dělám vědomě. Velký kulový.

Poprvé jsem se zamilovala do majitele zverimexu. Byl mladej, urostlej a fakt krásnej. Dodnes si pamatuju jeho jméno i to, jak vypadal. V jeho očích jsem musela bejt fakt malá a platonicky zamilovaná holka, co každý dva dny chodila pozorovat rybičky. Když jsem se dozvěděla, že má přítelkyni, for real, kvalitně mě to zasáhlo a už jsem tam potom nikdy nešla.

Následovaly takový ty klasický lásky. Na táboře. U kamarádky na chatě. Na brigádě. Ne že bych chtěla jejich smysl nějak devalvovat, ale myslim, že některý osoby prostě můj milostnej život neovlivnily. Než přišla střední škola. Do naší třídy přistoupil kluk z nóbl rodiny, s prachama i vlastním autem, kterej jinde nejspíš propad a tady se nás snažil ohromit. Nesnášela jsem ho od první chvíle, co vešel do školy. A vlastně nevim, co mě to napadlo ho pozvat na oslavu narozenin. Kde mě políbil, když odcházel. Nějak se pak stalo, že jsme byli další dva roky nerozlučná dvojka. Než jsem zjistila, že spí s mojí kamarádkou. V tichosti jsme se usmířili a stejně tiše následně i rozešli. 

Mezi timhle prvnim vážnym vztahem a mym manželstvím se objevilo ještě dost pokusů o kvalitní vztahy. Chytrej, ale hodnej. Krásnej, ale blbej. Alkoholik. Alkoholik se sebevražednýma sklonama. Mladej a agresivní. Možná jsem něco (radši) vynechala. No, a pak se objevil budoucí manžel. Sen všech žen. Spojoval v sobě všechno dobro, na který si vzpomenete. Všechny předchozí špatný i dobrý zkušenosti jsem zapomněla a pustila se do nového vztahu s někým, kdo neměl až na pár románků za poslední roky žádnej vážněj vztah.