...někdy tím změníš všechno

Když si myslíš, že máš nad svym životem kontrolu, podobná sr*čka se prostě stane. Ale pokud se máš jenom trošku ráda, prostě se musíš postavit zpátky na nohy a šlápnout do toho s ještě větší vervou.

Začala jsem tenkrát hledat způsoby, jak se vymotat z vlastního labyrintu podivných myšlenek. Místo večerů s hlavou položenou v mokrým polštáři jsem začala brouzdat po internetu a hledat si další práci. Nebo řekněme spíš koníčka. Zjistila jsem totiž, že hlavní problém nebyla smyšlená samota, ale nedostatek podnětů pro mozek. 

„Jediné, co můžete změnit, je změnit sebe. A někdy tím změníte všechno.“ (Dalajlama)

Chtělo se mi trávit hrozně moc času venku, ale zároveň mi bylo jasný, že mi to nejlíp jde u klávesnice. Takže jsem hned zavrhla možnost, že začnu třeba běhat. Zkusila jsem chvíli kouzlo kolečkovejch bruslí. A to mě docela bavilo. Jenže já nemám ráda lidi, aspoň ne ve větším množství. A tak, když se začala s přibývající teplotou stezka plnit stejnýma zoufalcema, jako jsem byla já, přestalo mě to bavit. Brusle jsem uklidila do skříně.

Mimochodem, toto se mi dělo už v dětství. Táta ze mě chtěl mít profesionální sportovkyni, ale já byla spíš profesionální antitalent. Tenkrát jsem chodila asi na dvacet různejch kroužků. Tancování mě nebavilo, protože na mě zbyl jeden jedinej kluk, co tam chodil. Hudební nástroj mě nebavil, protože učitel byl divnej, a hudební nauka byla těžkej vopruz už od první hodiny. Nejvíc mě asi bavila výtvarka nebo keramika, vlohy sice nemám dodneška, ale už tehdy jsem pochopila smysl, proč takový činnosti vlastně existujou. Zkoušela jsem dokonce i běhat. Nesnášim soupeření, závody mi byly tak nepřijemný, že jsem praštila i atletikou, která mi kupodivu docela šla.

Byly to všechno vlastně takový malý neúspěchy, který se spojily v jeden velkej problém. Když se pak brácha věnoval jednomu jedinými koníčku celý roky, rodiče ho v tom podporovali a já za tím viděla nespravedlnost, kterou znají všichni starší sourozenci. Začala jsem soupeřit s vlastním bráchou o pozornost našich rodičů. Úplně zbytečně. A šla jsem na to trochu špatně. Ne že bych se chytla špatný party, moji kamarádi byli fajn, žádný problémový frackové. Tajný pokuřování na stromě, páteční party u spolužačky doma, první francouzskej polibek a první nešťastná láska, byla jsem drzá a často mě naši viděli utíkat z domova. Taková ta středně těžká puberta, kdy chcete bejt rychle dospělý.