Totální sebestředná kráva

Asi by tě zajímalo, jak těžký asi bylo se rozhodnout, jestli je správný odejít. Ono tomu samozřejmě předchází spousta minirozhodnutí, který děláš třeba několik měsíců v kuse. A v hlavě si je tak nějak sortuješ podle důležitosti. 

Třeba jestli je vůbec možný se rozhodnout mezi vlastním štěstím a štěstím dítěte. Nakonec stejně dojdeš k závěru, že když budeš nešťastná ty, tak nebude rozhodně šťastný ani tvoje dítě. Děti jsou naše zrcadlo, zasloužily by si, abysme je víc pozorovali a míň kárali za to, co vlastně dělají podle svého vzoru. 

Nebo třeba jestli nemáš prostě jenom malý zatmění, kterýmu pomůže trocha jarního vitamínu dé. Denní světlo je pro zdravej životní styl fakt důležitý, koho by taky bavilo odcházet i přicházet domů za tmy. Ale tim to taky úplně neni.

Nebo proč se nevydat za nějakým psychologem nebo manželskym poradcem, protože ty jsou tady od toho, aby to za nás vyřešili, ne? Abych se přiznala, na tyhle třetí strany já moc nevěřim. A problém je i v tom, že jak se jednou pro něco rozhodnu, nezvrátí to naprosto nic a nikdo.

Takže co předchází rozhodnutí se rozvést? Nic. A to ve svym pravym slova smyslu. Prostě je tvůj život naprosto nenaplněnej, i když máš krásný a zdravý dítě, máš kde bydlet, chodíš do dobrý práce, nemáš nouzi o kamarády a tak dále. Takový ty klasický stereotypy, který jednoho člověka naplní až po konečky vlasů a druhýho naprosto zatlučou do země. Mýmu životu něco chybělo a dodnes úplně nedokážu identifikovat a pojmenovat, co to bylo. Proto mi zřejmě můj (ex)manžel nikdy neodpustí a nepochopí, proč jsem to udělala.

Byla jsem sobeček? Jasně, byla jsem totální sebestředná kr*va, co myslela jenom na sebe. A to je někdy prostě potřeba, i když je to smutnej fakt. Lituju někdy? Lituju jedině toho, že jsem nějaký signály neviděla dřív, ale nedokážu říct, jestli by to něco změnilo. Možná ne, možná jo. Takže nelituju. Žiju život tak, jak nejlíp umim, a snažim se přitom nikomu neubližovat. Hlavně ne sobě.