Rozvod podle Julie

To, co bude asi na týhle celý situaci nejhorší, jsou chytrolíni kolem. A tím myslim každýho, kdo bude mít názor typu "hele, myslim si, že bys měla...". Najednou ví všichni líp než ty, jak se máš chovat, co máš jíst, kam máš chodit a radši nechodit, s kým se bavit a nebavit a tak dále.  Nejhorší bude, když objeví tvojí slabinu. A tou bude stopro dítě. Nejsi tak blbá, aby sis myslela, že když zapříčiníš rozpad rodiny, bude dítě od prvního dne naprosto v cajku a srozuměný.  Všechno v tvý hlavě je v klidu, se svym rozhodnutim jsi naprosto ztotožněná a přes některý věci už prostě nejede vlak. Ale děti jsou na tom prostě jinak. Měly doteď zafixováno, že neexistuje jinej model než máma + táta, a asi se ani na nic nezeptají, protože tý situaci prostě nerozumí. Za hlavní problém považuju ventilování nahromaděnýho vzteku před dětma. Sama jsem to dělala, manžel to dělal. I když to vypadalo, že dítě sleduje pohádku a všechno jde kolem něj, rozhodně mu to nebylo jedno. Celý s

Řeknu to na rovinu, neexistuje návod, jak začít novej život a bejt si přitom naprosto jistá, že pro to děláš to nejlepší, co je ve tvejch silách. Tvůj s tále ještě manžel si už možná konečně sundal snubní prstýnek a ty si říkáš, že konečně pochopil, že už ten svazek existuje jen fakticky. Měla jsi důvody k odchodu a on je přijal. Jo! A ono ho*no. Všechno je relativně v pohodě, dokud se na scéně neobjeví novej partner. Tvůj partner. S největší pravděpodobností tady byl už předtím, protože, jak se říká, ženský jsou jako opice a nepustí se jedný větve, dokud nedrží tu druhou... Ale k do nic neriskuje, nic nezíská. A stejný je to i s novým klukem. Ať už jsi ho potkala kdekoliv, nejspíš bude hezčí, chytřejší, bude vydělávat víc peněz, bude mít auto, bude sdílet tvoje koníčky, bude mít rád tvý rodiče a pomáhat jim spravovat barák, bude doma uklízet, bude ti česat vlasy...já nevim, co ještě. Nový koště dobře mete, to platí vždycky. Ale je tu jedno "ale". Nic se neděje jen tak.

V určitý předrozvodový fázi tě může potkat i hodně pozitivních věcí. Najednou máš pocit, že se s budoucím bejvalým manželem dokážete na všem shodnout, rozumíte si víc, než kdy předtím, a dokonce ho občas pozveš k sobě na čaj a on tebe na oběd, tchýně tě konečně "chápe" a dítě se zdá bejt šťastný i přes to, že si muselo celkem nedávno zvyknout na novej pokojíček i pravidelný výměny mezi rodiči. Co si budeme povídat, v některý dny budeš prostě na všechno úplně sama. Služba 24/7. Přináší to s sebou ale třeba i to, že se budeš snažit ten čas vyplnit na sto procent. Hodnotně. Přestaneš se zabejvat sračkama, protože na ně prostě nebudeš mít čas. Buď budeš v práci nebo v druhý v práci nebo v třetí práci nebo na hřišti nebo v nějaký dětským koutku nebo budeš vyrábět dárečky pro babičky nebo číst pohádky nebo čumět na růžový mluvící prasátka... Tvůj novej život a hlavně tvoje rozhodnutí tě fakt donutí dělat věci jinak. A já mám za to, že je budeš dělat líp.  Jasně, někdy toho

Nedávno jsem přemýšlela, jestli se něco z toho, co se mi (v hlavě) dělo, stalo i z nějakýho jinýho důvodu. A přišla jsem celkem na zajímavou věc. V době, kdy jsem se zamilovala do svýho budoucího manžela, jsem brala antikoncepci. Už nějakou řádku let v kuse. Jestli jsi nikdy nečetla vedlejší účinky, zřejmě tě žádný z nich nepotkaly. Good for you. Ale já jsem si zpětně uvědomila, že jsem byla celkem ukázkovej příklad z příbalovýho letáku. Depky a divný nálady byly jen třešnička na dortu, protože to, že jsem byla hormonálně ovlivněná a možná moje tělo dost zblblý, mohlo dost dobře způsobit "špatnou" volbu partnera. Zní to hrozně alibisticky a rozhodně tím nechci říct, že bych manžela nikdy nemilovala. Když jsem vysadila prášky, vezla jsem se pár měsíců na růžový hormonální vlně a celkem rychle přišla do jinýho stavu. Pak jsem jela na vlně těhotenství, užívala jsem si to, protože jsem neměla žádný nevolnosti a podobný kraviny. Až na jednu dost nepříjemnou hospitalizaci a zákaz t

Asi by tě zajímalo, jak těžký asi bylo se rozhodnout, jestli je správný odejít. Ono tomu samozřejmě předchází spousta minirozhodnutí, který děláš třeba několik měsíců v kuse. A v hlavě si je tak nějak sortuješ podle důležitosti.  Třeba jestli je vůbec možný se rozhodnout mezi vlastním štěstím a štěstím dítěte. Nakonec stejně dojdeš k závěru, že když budeš nešťastná ty, tak nebude rozhodně šťastný ani tvoje dítě. Děti jsou naše zrcadlo, zasloužily by si, abysme je víc pozorovali a míň kárali za to, co vlastně dělají podle svého vzoru.  Nebo třeba jestli nemáš prostě jenom malý zatmění, kterýmu pomůže trocha jarního vitamínu dé. Denní světlo je pro zdravej životní styl fakt důležitý, koho by taky bavilo odcházet i přicházet domů za tmy. Ale tim to taky úplně neni. Nebo proč se nevydat za nějakým psychologem nebo manželskym poradcem, protože ty jsou tady od toho, aby to za nás vyřešili, ne? Abych se přiznala, na tyhle třetí strany já moc nevěřim. A problém je i v tom, že jak

Když si myslíš, že máš nad svym životem kontrolu, podobná sr*čka se prostě stane. Ale pokud se máš jenom trošku ráda, prostě se musíš postavit zpátky na nohy a šlápnout do toho s ještě větší vervou. Začala jsem tenkrát hledat způsoby, jak se vymotat z vlastního labyrintu podivných myšlenek. Místo večerů s hlavou položenou v mokrým polštáři jsem začala brouzdat po internetu a hledat si další práci. Nebo řekněme spíš koníčka. Zjistila jsem totiž, že hlavní problém nebyla smyšlená samota, ale nedostatek podnětů pro mozek.  „Jediné, co můžete změnit, je změnit sebe. A někdy tím změníte všechno.“ (Dalajlama) Chtělo se mi trávit hrozně moc času venku, ale zároveň mi bylo jasný, že mi to nejlíp jde u klávesnice. Takže jsem hned zavrhla možnost, že začnu třeba běhat. Zkusila jsem chvíli kouzlo kolečkovejch bruslí. A to mě docela bavilo. Jenže já nemám ráda lidi, aspoň ne ve větším množství. A tak, když se začala s přibývající teplotou stezka plnit stejnýma zoufalcema, jako j